Přinášíme plné znění článku historičky Alžběty Langové, který ve zkrácené podobě vyšel v aktuálním zářijovém vydání Chrudimského zpravodaje.
Také v letošním roce pokračuje město Chrudim v pokládání Stolpersteinů, neboli Kamenů zmizelých. Letos bude položeno dalších 10 kamenů a v příštím roce bychom měli projekt završit posledními 12 kusy (není ovšem vyloučeno, že budeme pokračovat, pokud se v budoucnu objeví doklady o někom dalším, kdo dosud zůstává skryt v pramenech.)
V letošním roce přibudou kameny na více adresách – jak se projekt blíží k cíli, dostáváme se k připomenutí jednotlivců. Zpočátku byly kameny pokládány větším rodinám, upřednostňovali jsme ty, kde ještě byli žijící příbuzní. Nyní se ve většině jedná o rodiny, kde nikdo nepřežil a potomky už žádné neznáme.
Letos opět bude kameny v Chrudimi pokládat osobně autor celého projektu, německý umělec Gunter Demnig. Akce začne ve středu 6. září 2023 v 9:00 v Opletalově ulici před čp. 15 (tzv. Dvořákův dům). Zde položíme jeden kámen pro Hedviku Rebenfeldovou. Rebenfeldovi zde bydleli již od roku 1921, Její manžel Eduard byl obchodník se suknem, provozoval obchod v centru města – ve 30. letech v ulici Fortenské v domě čp. 137 (v průchodu za starou chrudimskou radnicí). Války se naštěstí nedožil, zemřel v roce 1937. Hedvika žila dál v jejich bytě v Opletalově ulici a živila se jako učitelka jazyků. Zde žila až do osudné deportace. Jejich dvě děti: dcera Alice a syn Oskar měli štěstí a nacistům unikli! Oskar unikl nacistům emigrací přes Šanghaj, kde se přihlásil do čsl. armády, dostal se do Velké Británie a působil v jednotkách RAF u 311. perutě. Židovské příjmení si změnil na Rodan a své náboženství ve vojenských dokladech raději vůbec neuváděl. V Anglii po válce zůstal, oženil se zde v roce 1948 v hrabství Middlesex. O jeho životě bohužel nemáme žádné zprávy, pouze známe datum jeho úmrtí v roce 1988.
Jeho starší sestra Alice přečkala válku v Chrudimi. Provdána za křesťana – profesora gymnázia PhDr. Theodora Wagnera se částečně ukrývala (nevycházela z domu), snad s falešnými doklady o původu, přežila válku v Chrudimi. Jejich manželství bylo rovněž bezdětné.
Hedvika Rebenfeldová byla deportována s chrudimskými židy v prosinci 1942 do Terezína. Zde zůstala jeden rok a v prosinci 1943 byla deportována do Osvětimi. Vzhledem k jejímu věku pravděpodobně neprošla selekcí a byla zavražděna hned po příjezdu v plynové komoře. Její děti nacistům unikly, po válce na rodinném náhrobku jejich otce na zdejším hřbitově přibylo jméno maminky a text „naše drahá maminka… zahynula v Osvětimi“.
Další dva kameny položíme na adrese Rybičkova 7 pro JUDr. Roberta Meisla a Elišku Weissovou.
V domě čp. 7 žil před válkou advokát JUDr. Robert Meisl, původem z rodiny obchodníka z Nasavrk. S Chrudimí se seznámil už při studiích na zdejším gymnáziu. V době studií bydlel nedaleko této adresy u obchodníka Emila Weisse v čp. 133 ve Filištínské ulici. Vystudoval práva a do Chrudimi se vrátil. Dům čp. 7/I zakoupil v roce 1935 a otevřel si zde advokátní praxi (příhodně blízko k budově soudu). V době deportace s ním v tomto domě bydlela stařičká Eliška Weissová, o kterou se staral. Eliška byla jeho někdejší bytná, v Chrudimi žila od roku 1890. Pravděpodobně byly rodiny Weissova a Meislova nějak spolu spřízněny, ale toto pouto se nepodařilo zatím objevit. Za Eliškou do domu čp. 7 docházela v době před deportací i její neteř Irma Vtípilová, roz. Weissová s dcerkou Stáničkou, která později toto svědectví předala. Dr. Meisl s Eliškou Weissovou byli deportováni do Terezína s ostatními v prosinci 1942. Již velmi nemocná Eliška v Terezíně zemřela 1. 1. 1943, dr. Meisl byl zařazen do lednového transportu na počátku roku 1943 do Osvětimi, který byl bezprostředně po příjezdu poslán celý do plynu.
Z Rybičkovy ulice se přesuneme dolů do Široké ulice k čp. 87. Zde již ke stávajícím kamenům přidáme další. Ve velkém domě rodiny Adlerů bydleli před deportací v podnájmu manželé Bernhard a Isabella Paschkesovi. Také oni prožili v Chrudimi téměř půlstoletí života – přišli sem v roce 1895 z Vídně, Bernhard Paschkes byl zaměstnán jako prokurista a ředitel u firmy F. L. Popper. Pocházel z Mikulova, jeho manželka byla Vídeňačka. Do Chrudimi přišli i s ročním synem Josefem Stefanem, který zde později studoval na gymnáziu. Jeho osud v době války neznáme. Rodina bydlela před válkou v domě čp. 300/IV v Husově ulici, odkud měl Bernhard blízko do továrny. Manželé Paschkesovi byli deportováni do Terezína v prosinci 1942 a zde oba zakrátko zemřeli – Isabella 13. 1. 1943, Bernhard 20. 1. 1943. U domu čp. 87 bude položen ještě třetí kámen pro Jaroslava Lustiga, který přišel do Chrudimi ze Sobotky a pracoval jako příručí v obchodě u Adlerů. Také on zůstal v Terezíně pouze krátce, již 20. ledna 1943 byl poslán do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře ihned po příjezdu.
Od muzea se přesuneme ulicí Lázeňskou a Střeleckou na adresu Poděbradova před čp. 72 a 74.
Tento blok domů je od roku 1873 spojen s židovskou rodinou Bergmannovou a Blumenkranzovou. Před čp. 72 položíme kámen pro Marii Peškovou, rozenou Meislovou.
Marie se narodila v tomto domě 19. 11. 1898 v rodině obchodníka Gustava Meisla a jeho ženy Růženy. Gustav Meisl provozoval kramářství. Do obchodu se v roce 1896 přiženil, před ním ho provozovala jeho tchýně Rosalie Bergmannová, která byla majitelkou tohoto domu a vedla trafiku a obchod s kořalkou.
Podívejme se však hlouběji do historie rodiny Bergmannů v Chrudimi: dům čp. 72 zakoupili Izák a Rosalie Bergmannovi v roce 1873 a zřídili si zde obchod. Přišli do Chrudimi z nedalekého Orle, kde se jim narodilo celkem 6 dětí. V Orli rodina žila a provozovala nejprve draslovnu, po roce 1850 pak obchody s kořalkou a hnojivy. V roce 1866 tam zakoupili pozemek od obce, kde postavili hostinec čp. 60, dnešní pohostinství „U Špejlíka“. Zajímavostí je, že v březnu roku 1873 byl dům zapsán do pozemkových knih s hodnotou 2490 zl. Již v červnu téhož roku ho prodali za cenu 3725 zl. Dům čp. 72 v Chrudimi zakoupili téhož roku za téměř shodnou částku 3700 zl. Z šesti dětí Bergmannových se v Chrudimi nakonec usadily 3 dcery. Nejstarší Hermína se provdala za Hermana Blumenkranze a žili v domě rodičů čp. 72. Do sousedního čp. 73 se o rok později přistěhoval Hermanův bratr Bernard Blumenkranz, který později zakoupil krajní dům čp. 74 a za 12 let i dům čp. 73. Celý blok těchto domů tak byl na konci 19. století v držení rodin Bergmannů a Blumenkranzů.
V Chrudimi se usadila i Bergmannova dcera Anna, provdaná za obchodníka Josefa Adlera, která žila nedaleko – v Široké ulici čp. 87 (stolpersteiny této rodině jsme pokládali již v roce 2017). Sestry tak bydlely nedaleko od sebe – cestou přes mosty v Lázeňské a Lupáčově ulici pár minut chůze.
V roce 1889 Rosalie Bergmannová ovdověla a zdědila po svém muži Izákovi druhou polovici domu, který v roce 1895 přenechala postupní smlouvou své nejmladší dceři Růženě a jejímu manželovi Gustavu Meislovi. (Starší dcera Hermína Blumenkranzová už v domě nežila, s manželem a dětmi někdy v letech 1883-1885 emigrovali do USA.) Rosalie zde zemřela v roce 1902 a byla pochována na zdejším židovském hřbitově, její hrob se nám však nedochoval. Obchod zdědil zeť Gustav, který však již v roce 1910 je uváděn jako duševně chorý, který nemá zaměstnání a domácnost a obchod tedy musela vést jeho žena Růžena. Nebylo to pro ni určitě jednoduché, měla k tomu dvě školní děti – syna Ladislava, nar. 1896, a dceru Marii, nar. 1898. Dětem bylo v té době 14 a 12 let. Ladislav byl žákem chrudimského gymnázia, dcera chodila na měšťanku. Gustav Meisl zemřel v roce 1926 a je pochován na zdejším židovském hřbitově. Růžena Meislová zemřela 20. 12. 1937, místo jejího hrobu neznáme.
Válku naopak prokazatelně přežil syn Ladislav, který si v roce 1945 nechal změnit židovské německé příjmení na neutrálnější „Herold“. Z daňové knihy města se dozvídáme, že v roce 1937 byl „majorem čsl. armády v Praze“. Již pod jménem Herold byl zapsán v čsl. zahraniční armádě, do které vstoupil v Paříži v květnu 1940. Jeho další osud je předmětem pátrání.
O životě dcery Marie, provdané Peškové, toho víme velmi málo – nevíme, kdo byl její manžel, zda měla děti, jaký vedla život před začátkem okupace. Její poslední známá adresa je z roku 1941 v Hejdukově ulici, kde bydlela v podnájmu u Marie Nedvídkové v jednom pokoji a četnická stanice ji uvádí jako „židovský byt“ do požadované evidence. Marie byla deportována společně s ostatními chrudimskými Židy, mezi nimi též s rodinou svého bratrance Otty Adlera, v prosinci 1942 do Terezína. Zde zůstala pouhých 7 týdnů a 23. ledna 1943 byla deportována dál do Osvětimi jedním ze dvou lednových transportů, které byly bez selekce poslány k plynovým komorám. (Kámen položíme záměrně před její rodný dům, kde strávila většinu života, nikoli před adresu, kam se musela pravděpodobně pod tlakem nacistů vystěhovat v posledních měsících před deportací.)
Hned u sousedního domu čp. 73 přibude stolperstein pro Idu Nermuťovou, rozenou Blumenkranzovou. Jak již bylo popsáno výše, její otec Bernard se sem přistěhoval za bratrem Hermannem, zetěm Bergmannových. Bernard se tedy usadil v domě čp. 73 a otevřel si zde obchod se smíšeným zbožím. Oženil se s Johannou Ehrenreichovou z nedalekých Miřetic a narodilo se jim zde 5 dětí. Třetí dcera byla Ida, později provdaná Nermuťová. Podle toho, jak skupovali domy, vidíme, že se Blumenkranzovým se v obchodě dařilo. Rodina se zařadila mezi místní honoraci, čemuž odpovídala i výchova dětí. Z 5 dětí se dospělosti dožily dvě dcery a syn. Dostali možnosti vzdělání – dcery studovaly konzervatoř, syn práva. Ida prý vystupovala i v budapešťské opeře. Později se Ida provdala za nežidovského manžela – Josefa Nermutě z protějšího domu v Lupáčově ulici a v manželství se jim narodily dvě děti. Když nastala okupace, její muž se s ní pod tlakem protižidovských nařízení rozvedl. Nebyla tak už chráněna tzv. smíšeným manželstvím a byla spolu s ostatními deportována v prosinci 1942 do Terezína. Zde zůstala jen do ledna 1943, kdy ji další transport odvezl do Osvětimi, kde bezprostředně po příjezdu zahynula v plynové komoře. Válku přežily její děti, syn zůstal žít v Chrudimi, dcera s manželem v roce 1968 emigrovali do Německa.
Poslední adresa, kde letos položíme stolpersteiny, je z centra nejvzdálenější, je v ulici Gorkého před čp. 505 na Rozhledně.
Tento dům si nechala ve 20. letech 20. století postavit obchodník Hynek Pick. Stavba domu byla zahájena v roce 1924, ale Hynek Pick se dokončení nedožil – zemřel náhle v září 1924 a dům se dostavěl až po jeho smrti. Hynek Pick se do Chrudimi přiženil do rodiny Freundovy, jedné z nejdéle usazených židovských rodin, která v Chrudimi žila už v roce 1865. Jeho tchán Adolf Freund provozoval kramářství a prodej lihovin v centru města a jeho zeť po něm obchod převzal. Kramářství a obchod s lihovinami Pickovi provozovali v centru města – v domě čp. 11-13/I (dnešní čp. 12) na rohu Resslova náměstí a Rybičkovy ulice. Zde také bydleli v nájmu v bytě, než se dostavěl jejich dům v Gorkého ulici. Již po smrti manžela se tam vdova Emilie s dcerou Boženou nastěhovaly a žily zde až do deportace v prosinci 1942. O životě rodiny mnoho informací nemáme: kromě nejstarší Boženy, která zůstala svobodná a žila s matkou, měli Pickovi ještě dceru Annu, narozenou v roce 1902 a syna Josefa, který se narodil v roce 1903 a zemřel jako desetiletý na tuberkulózu. Božena s maminkou byly do Terezína deportovány v prosinci 1942, Božena byla hned v lednu 1943 zařazena do transportu do Osvětimi a zavražděna po příjezdu v plynové komoře. Emilie zůstala v Terezíně, možná již coby nemocná nemohla být do transportu zařazena. Zemřela zde 17. 3. 1943.
Tím se pro letošek loučíme s příběhy našich židovských sousedů. Smutné připomínání jejich životů zakončíme v příštím roce, kdy by měly být položeny poslední chybějící stolpersteiny. Jejich jména a životy tak budou již navždy vyryty do tváře města, které nedobrovolně opustili.
Alžběta Langová
